Musíme si pomáhat, dobráci i patolízalové. Emotivní komedie mravů předčila milované Pelíšky

Nejen v tuzemsku zdánlivě vyčerpané snímky o holocaustu, minimálně z pohledu uměleckého přínosu, se v 90. letech globálně obrodily. Zatímco předchozí dekáda propadla mrazivému naturalismu v obsáhlé dokumentární výpovědi Shoah nebo sovětském „hororu“ Jdi a dívej se, celosvětový úspěch Schindlerova seznamu ukázal, že o strašných událostech se pořád dají vyprávět hodnotné a formálně krásné příběhy. Italský herec a režisér Roberto Benigni to roku 1997 posvětil svou „nejsmutnější komedií století“ Život je krásný, v níž židovský otec před synem v koncentračním táboře zatajoval pravou náturu okolního dění.

Benigni si odnesl hned dvě zlaté sošky za herce a nejlepší cizojazyčný film, a to jen rok poté, co druhou zmíněnou cenu po třech dekádách vrátil na české území Svěrákův Kolja. V něm tvůrci na pozadí hořkosladké osobní linie načrtli dobové reálie hroutícího se represivního režimu, což do jisté míry charakterizuje také Musíme si pomáhat.

Film, který Hřebejk úspěšně představil už na losangeleském festivalu roku 1999, rovněž spojuje dobře známý a jen okrajově popisovaný historický kontext s příběhem lidí, v němž se snoubí lokální i univerzálně srozumitelné nuance. Se scenáristou a autorem námětu Petrem Jarchovským to mladý režisér absolvoval už v předchozích dílech, hudebním retru Šakalí léta a samozřejmě v dramedii Pelíšky. Jeden z nejoblíbenějších tuzemských filmů historie epizodicky proplétal především sváteční zápletky několika přilehlých domácností před normalizačním obdobím. O politickém napětí nás informoval výhradně prostřednictvím žoviálně přefouknutých povah a reakcí mužských hlav domácnosti v podání Miroslava Donutila a Jiřího Kodeta, jejichž toxický dopad na mladou idealistickou generaci se nicméně nevylučoval.

Také Musíme si pomáhat představuje několik protichůdných či opozičně reagujících aktérů tváří v tvář ustavení Protektorátu a německé okupace v letech 1939 až 1945. Několik úvodních vteřin se přitom vrací do roku 1937, kdy obchodník Josef Čížek (Bolek Polívka) ještě šéfoval a kulišácky popichoval podřízeného Horsta (Jaroslav Dušek). Po invazi nacistů a hromadném odsunu židovského obyvatelstva už Josef jakožto invalida sotva opouští bezdětnou domácnost, sdílenou jen s manželkou Marií (Anna Šišková). Na návštěvy dochází pouze kolaborant Horst, jenž půvabné Marii nadbíhá a Josefa nutí k poslušnému následování říšské vůle.

Dva protřelí komici bezvadně ztělesňují široké spektrum významů, které heslo „musíme si pomáhat“ v překroucené životní realitě zastupuje. Vlezlý Horst jím plýtvá jako patolízal, jenž neváhá zradit vlastní přesvědčení v momentální prospěchářství – možná že není v jádru zlý, ale v historické mravní zkoušce selhává. Josef si naopak vede mnohem lépe, ačkoli sám by se nejradši zavřel v bytě, kouřil cigarety a popíjel slivovici. Narazí totiž na uprchlého židovského kamaráda Davida (Csongor Kassai), jehož s vidinou dočasného řešení ukryje ve spižírně – a to i přesto, že odhalení takového aktu dobroty by mohlo znamenat smrt klidně pro celou utlačovanou ulici.

Snímek nemá davové scény a explicitně neznázorňuje holocaust či perzekuci jako o dva roky mladší Pianista, ale navodí klaustrofobický pocit, jako kdybychom s postavami uvízli v židovském ghettu, nad nímž se vznáší nezvratný dějinný ortel. Lidskosti a morálce navzdory se v takovém prostředí pěstují udavačství a apatie, jimž se nejlépe daří v půdě kypřené strachem a zalévané beznadějí. Klíčící bezpáteřnost se projevuje také ve významné vedlejší postavě souseda v podání Jiřího Pechy, která se velmi názorně odmítne obětovat pro pomoc druhým a v závěru dostane přes prsty v situaci, kdy nastavuje tvář oddaného vlastence.

Nesmírně závažné téma tvůrci balancují svým typickým oddechovým humorem, který nás k postavám na jednu stranu přibližuje, ale také z nich dělá karikatury. Duškův Horst má nedozírný sociální význam, ale kráčí ve šlépějích potrhlého hňupa z Pelíšků, slepě důvěřujícího mocenské doktríně. Jeho komické výstupy zalepují značnou část dvouhodinového příběhu, který především v závěru lépe funguje na vlně klasické hollywoodské gradace nežli jako lehce trhaná epizodická studie neplánovaného hrdinství, které nakonec učiní zasmušilou rodinu úplnější.

Na univerzální emotivní apel ve službách nadčasového tématu slyšela i oscarová Akademie, která Musíme si pomáhat zařadila mezi pětici finálních kandidátů na nejlepší cizojazyčný film. Hřebejkův film sice prohrál v těžké konkurenci opěvovaného Tygra a draka, ale přesto šlo o úspěch, který od té doby zopakovalo jen další druhoválečné drama Želary, tentokrát z vesnických reálií.

Skvěle hodnocený film nicméně vybílil České lvy v pěti kategoriích a dařilo se mu v kinech nejen v České republice, kde za něj 323 tisíc diváků utratilo skoro dvacet milionů korun – zájem panoval i v Severní Americe a v mnoha evropských státech, tržby se dle webu Box Office Mojo ustálily na dvou milionech dolarů. Do jisté míry tedy lze tvrdit, že Musíme si pomáhat je posledním velkým počinem tuzemské kinematografie na mezinárodní scéně, přestože koprodukční Nabarvené ptáče roku 2019 nadělalo pořádný rozruch a stejně jako loňské Vlny či Šarlatán se dostalo mezi patnáct oscarových uchazečů, z nichž se vybírá finální pětka.

Podívejte se na žebříček nejlepších českých filmů podle databáze Kinoboxu.

zdroje: Kinobox, Český rozhlas, Kinomaniak, Box Office Mojo